Již od devatenáctého století, kdy vznikla Společnost přátel žehu v čele s Janem Nerudou, Boženou Němcovou a Vojtěchem Náprstkem se v českých zemích popel zesnulých ukládá k odpočinku. Jako zajímavost stojí podotknout, že jedním z prvních krematorií na světě bylo založeno našimi krajany První české národní krematorium v Chicagu. Prvním v Čechách pak bylo vystavěno krematorium v Liberci v roce 1917.

Při klasickém pohřbívání „do země" (do hrobu, pokud tento není monolitický nebo vyzděný s hydroizolací) dochází ke kontaminaci spodních vod a půdy (v závislosti na hloubce hrobu, polohy a umístění hřbitova, geologických a hydrogeologických podmínkách).

Dosud používaný vsyp (do jamek pod povrch) nebo rozptyl (volně na povrch) zpopelněných lidských ostatků je v souvislosti se zpřísněnými ekologickými požadavky v současné době posuzován s určitými rozpaky mimo jiné pro obsah látek v popelu obsažených. Rozptyl prováděný na povrchu musí být regulován pro možnou erozi půdy (např. splavování).

Uložení uren do kolumbárií v žádném případě nezpůsobuje výše zmiňované negativní procesy z důvodů technických, mechanických, dostupnosti a přístupu k popelu v urnách, použité technologie, materiálů a konstrukce kolumbárií.